Řekne-li se Yakuza, patrně se vám vybaví nechvalně známá japonská „organizace“. Nicméně stejnojmenný chicagský kvartet sdílí s tímto „sdružením“ jen a pouze název a do daleké Asie jej tak spíše zprostředkovaně odkazují hudbou probleskující orientální motivy či název alba. Ostatně ten je velmi trefný a v přeneseném slova smyslu jednoznačně charakterizuje povahu a hudební vývoj této eklektické pětice.

Hudební kořeny YAKUZY jsou sice pevně zapuštěny v hard coreové půdě, to je ovšem pouze základní východisko, na němž kapela teprve buduje svůj originální styl s ozvuky minulé i současné scény včetně post rockových a jazzcoreových doteků či inspiraci jazzovými prvky jako takovými, které se prolínají celou stopáží desky. „Samsara“ je vlastně první nahrávkou, která polehoučku ale jistě odkrývá hudební potenciál. Zatímco předchozí počin „Way Of The Dead“ lze považovat za jakési hledání formy, mnohožánrový mix a experiment toulající se až kdesi na hranicích indie rocku či freejazzové improvizace (viz třičtvrtěhodinová závěrečná „01000011110011“ s hostujícím saxofonistou Kenem Vandermarkem) s občasnými krkolomnými výpady, za něž by se nemusel stydět ani Mike Patton, „Samsara“ se prezentuje jako mnohem soudržnější a žánrově již ne tolik rozvitý materiál. Zcela zásadním nástrojem je saxofon Bruce Lamonta, který tentokráte dostal podstatně větší prostor. V této chvíli můžete namítnout, že kombinace dechových nástrojů a „metalových kytar“ není ničím zcela novým a budete mít přirozeně pravdu. V případě YAKUZY se však nejedná o pouhý doplněk či jakýsi módní postoj, ale o integrální součást, která má své nezastupitelné místo v celkovém výrazu a v různých polohách prostupuje všemi úrovněmi alba. Kapele skutečně nechybí dobré předpoklady k poutavému hudebnímu zážitku a to také dokáže potvrdit nejen z pohledu bohatého rejstříku poloh, ale i kompoziční variability. Obhroublé, houpavé riffování v duchu HELMET, hardcoreová divokost a syrovost ve stylu KNUT („Dishonor“) či  protikladně zjemnělá meditace, postavená na sametovém zvuku saxofonu, přecházející do rychlého riffového intermezza v „20 Bucks“, post hardcoreovým hnutím ovlivněná a orientálními motivy opředená „Exterminator“ a „Back To The Mountain“ či piánem rámovaná chvilka melancholie v „Glory Hole“ – to vše jsou jen dojmy, které ani zdaleka nevystihují mnohotvárné nálady pohybující se od agresivních nárazů až po zklidněné, přemýšlivé plynutí. Svůj podíl na výborném výsledku má také kvalitní produkce pod taktovkou Matta Baylese (ISIS, BOTCH, PEARL JAM),  hostující cellisté a pianista či Troy Sanders z MASTODON, jenž svým vokálem doplnil závěrečnou „Back To The Mountain“.

V pořadí již třetí deska je v dosavadní diskografii v mnoha směrech přelomovým materiálem. Ve srovnání s žánrově poněkud rozevlátou řadovkou „Way Of The Dead“ působí „Samsara“ jako podstatně vyprofilovanější a po kytarové stránce tvrdší a živelnější hudební útvar, který i přes stále poměrně široký záběr neztrácí celistvost a vyrovnanost. YAKUZA si své jméno úspěšně buduje také zcela mimo výchozí „hudební“ škatulku. Příměry ke kombinaci KING CRIMSON a JOHNA COLTRANA jsou možná až příliš entuziastické, to ovšem nijak nesnižuje stávající úroveň alba. YAKUZA jednoduše kráčí vlastní cestou a zdá se, že také tím správným směrem.